Když jsem si tuhle desku bral, tak trochu jsem si myslel, že to párkrát poslechnu jako předchozí WILD TIDES, a spíš si zajdu na koncert, kde se kapela bude chovat jako utržená ze řetězu. Překvapení se koná. Velké. „Sbohem a šáteček“ od té doby točím skoro pořád a koncertní křest alba byl na poměry kapely značně vyklidněný, nebo může být, že jsem WILD TIDES už živě neviděl delší čas.

Vždycky jsem si myslel, že Kubu je pro angličtinu škoda. Tahle deska to zase dokazuje. Jeho songy z bohužel již nefungující one man show nazvané KAREL KUNRT pro mě byly hymnami, nemajícími na české scéně konkurenci, a to hlavně díky textům. Na tradici výborné textařiny se tu navazuje. Osobní, vtipné, drzé, prostě kajfošské. To doprovází i parádní hudební základ, který místy nabírá z šedesátkových a sedmdesátkových klasiků domácího folku a popu. Někdy se dokonce nabírá tak důkladně, že je to lepší, než originál. Na předchozí explozivnější tvorbu navazuje jen pár skladeb. Některé celkem i hluboko, protože při prasečím ryku a dřevorubeckém pomalém riffu ve skladbě „Z komínů stoupá dým“ jsem měl pocit, že jsem zahlédl stín Kubova někdejšího působiště z let dávno minulých. Stín grindového komanda KOMBUCHA.

Krom toho košatého žánrového záběru musím říci, že je album také po produkční stránce zatím nejdotaženější z éry WILD TIDES. Ty drobné domalovánky, jako flétnové sólo v „Nezbylo nic“, tomu dodávají strašně moc. Stejně tak skladby jako je pulpfictionovský fatalistický duet „Další rok bídy“. Začal jsem to milovat a naučil jsem se kašlat na to, jak moc mě do uší řežou některé Kubovy pěvecké figury, které jsou občas plné teatrálního manýrismu a afektu.

Tahle deska je skvělá a je jednou z nejbarevnějších tohoto roku. Navíc první výrazná nežánrovka pod křídly hiphopového labelu Big Boss. Ačkoliv se na ní mísí rock’n’roll s country, folkem, popem i punkem, tak drží pohromadě jako máloco. Jestli Kuba doma vyvolává ducha Franka Zappy, případně českých klasiků, jako je třeba Pavel Bobek, je to cítit a dělá to fakt dobře.